Duchovní slůvko na neděli 1.11.

 

 "Milovaní, už teď jsme Boží děti. Ale čím budeme, není ještě zřejmé. Víme však, že až on se ukáže, budeme mu podobní, a proto ho budeme vidět tak, jak je." (1 Jan 3,2)

 

   Na tuto neděli připadá letos Slavnost Všech svatých, slavnost, ve které prožíváme a slavíme společenství svatých, ovšem letos bohužel bez možnosti zakoušet společenství nás členů putující církve při společném slavení v konkrétním prostoru našich kostelů. Světci, u kterých církev dospěla k jistotě, že dosáhli takové míry proměňujícího spojení s Bohem, že jsou bez nutnosti dalšího očišťování již v nebeském království v Boží blízkosti, jsou nám dáni jako světla osvětlující správný směr kudy kráčet věrně za Pánem. Ano, svatost není jen k tomu, aby byla v osobách světců slavena a uctívána, ale má být především žita, a to námi všemi, kteří jsme uvěřili v Krista. Vždyť v Novém zákoně je výraz „svatí“ na mnoha místech užíván jako obecné a samozřejmé označení křesťanů vůbec (např. Řím 1,7; 1 Kor 1,2 aj.). A podle problémů v církevních společenstvích, které řeší ve svých listech apoštol Pavel, se nezdá, že by křesťané v prvních desetiletích církve byly výrazně dokonalejší, než jsou křesťané dnes. Můžeme tedy také o nás, dnešních křesťanech říci, že jsme svatí, když tak byli nazýváni i křesťané v prvním století? Rozhodně o drtivé většině z nás neplatí, že jsme svatí ve smyslu dokonalí, čistí od hříchu, tak jako to neplatilo ani o prvních generacích křesťanů nazývaných svatí.  Ale použijeme-li pojem svatí v tom smyslu, jak ho často používá Písmo, ve smyslu „oddělení pro Boha/patřící Bohu“, pak tento výraz můžeme směle vztáhnout na všechny, kteří se vírou a křtem spojili s Ježíšem Kristem. O tom, kým jako křesťané jsme, vypovídá výstižně sv. Jan v úryvku ze svého prvního listu v druhém čtení liturgie Slavnosti Všech svatých:

   Milovaní! Hleďte, jak velikou lásku nám Otec projevil, že se nejen smíme nazývat Božími dětmi, ale že jimi také jsme! Proto nás svět nezná, že nepoznal jeho. Milovaní, už teď jsme Boží děti. Ale čím budeme, není ještě zřejmé. Víme však, že až on se ukáže, budeme mu podobní, a proto ho budeme vidět tak, jak je. Každý, kdo skládá tuto naději v něho, uchovává se čistý, jako on je čistý. (1 Jan 3,1-3)

   Výraz Boží děti zde má stejný význam jako jinde svatí tzn. ti, kteří patří Bohu/ jsou odděleni ze světa pro Boha. A sv. Jan zde říká, že už nyní jsme Boží děti, ne že jimi jednou budeme. To, co ještě není vidět, co je ještě před námi, je dosažení plnosti Božího dětství, které podle Jana spočívá v dokonalé podobnosti s Kristem, která se jednou ukáže. To tedy – dokonalá podobnost našeho charakteru s charakterem Božího Syna – je to, v čem máme zrát, v čem máme růst, to je to, k čemu již oni církví „úředně“ potvrzení svatí dorostli. Použití pojmu děti v této souvislosti je docela výmluvné a můžeme tento obraz trochu rozvést. Když je počato dítě v matčině lůně, není ještě zřejmé, čím jednou bude. Na tom chomáčku buněk ještě nejsou patrné ruce, které jednou možná budou jakožto ruce chirurgovy zachraňovat životy, nebo jakožto něžné ruce matčiny hladit dětskou tvář, ale už je jasné a jisté, že tento chomáček buněk je člověk. Ovšem aby mohl jednou skrze porod vstoupit do světa lidské společnosti a dozrát v samostatnou lidskou osobu, která plně uskuteční své lidství, musí být nejprve nějaký čas spojen s matkou prostřednictvím pupeční šňůry a přijímat potřebné živiny pod ochranou matčina těla. Podobné je to s námi a s naší svatostí. Už teď je jasné a jisté, že patříme Bohu, že patříme mezi svaté. Svou svatost ale máme většina z nás jen ještě v jakési zárodečné podobě, na které ještě není tolik patrná podobnost s Božím Synem. Abychom v této podobnosti rostli a jednou dorostli do plnosti, musíme být napojeni na Pána pomyslnou pupeční šňůrou, což je spojení s Pánem skrze modlitbu a každodenní úsilí o život podle jeho vůle. Musíme také přijímat potřebné živiny v podobě Božího slova a svátostí, a to vše v bezpečném prostředí Kristova těla, jímž je společenství církve. Kéž ti svatí, kteří už oné dokonalosti dosáhli, jsou pro nás povzbuzením, že je to s Boží pomocí a v síle Boží milosti možné pro každého z nás.

   A co ti, kteří již zemřeli, aniž by dosáhli plnosti svatosti nutné ke vstupu do věčného života v Božím království? Tito naši bratři a sestry procházejí ještě fází dokonání obrácení, dokonání očištění ode všeho, co ještě brání v úplné zralosti pro Boží království, a my jim můžeme zvláště v nadcházejícím tzv. dušičkovém období pomoci svou modlitbou. Modlitba za zemřelé je projevem lásky k nim a tato láska má uzdravující sílu přesahující hranici tělesné smrti. Navíc výborným vedlejším účinkem každého skutku lásky je, že zároveň rozšiřuje srdce toho, kdo ho koná, a tak mu prospívá právě v tom nejdůležitějším – v růstu v podobnosti s Kristem, jinými slovy, v růstu ve svatosti.

 

31. 10. 2020                                                                                                     P. Milan Geiger

Máte nějaké dotazy? Kontaktujte nás.